Román faktu renomované německé autorky líčí události a osudy lidí žijících poblíž hranic s Rakouskem, ve vesničkách v okolí Brna, v místech, která se na samém konci války stala dějištěm krutých a násilných bojů mezi Čechy, Němci a Rusy. Byla to doba nepřehledná, plná nedůvěry a strachu. Pojem „nepřítel“ byl totiž nebezpečně nejasný. Nicméně to byla hlavně doba obrovské touhy po konečném a totálním vítězství. Je logické, že tato doba nahrávala vzniku mnoha odbojových skupin. Byla to doba zrady, tiché kolaborace a nátlaku, pod kterým se i z nejbližších lidí stávali přes noc úhlavní nepřátelé. Někdy ze strachu, jindy z vidiny zisku tehdy prodávali lidé životy svých sousedů, rodin či známých. Stačilo podepsat a přejít na stranu nepřítele. Spolupracovat, udávat. Bez výčitek.
Dramatické osudy obyvatel a příslušníků tišnovské odbojové skupiny se staly základem tohoto příběhu. Její členka a zároveň jedna z hlavních postav knihy Božena Škrabálková se pokouší v době plné donašečů, špiclů a zrádců pomoci svým lidem doslova až za hranici vlastního bezpečí, za cenu svého života. Kniha je věcně krutá v líčení represivních a brutálních akcí jak ze strany prohrávajících Němců a kolaborantů, tak partyzánského odboje. Sama autorka tvrdí, že po dokončení svého dokumentárního románu „Bergersdorf“ (česky vyšel r. 2008), v němž popsala před časem i u nás medializovanou hromadnou vraždu Němců připravených k odsunu na louce Budínka v obci Kamenná (Bergersdorf), nemohla toto téma jen tak opustit a začala se událostem konce války a těsně po ní věnovat soustavněji. V roce 2002 se na dva roky přestěhovala do Brna, kde její manžel působil jako poradce Evropské unie. Knize samé předcházelo velmi podrobné studium místních dochovaných archívních materiálů, policejních dobových přepisů výslechů a ostatních válečných archiválií. Příběh sám tedy není fikcí, je věcnou obžalobou konkrétních lidí a činů, kterých se dopustili, a jmenným seznamem těch, kterým byla svoboda dražší než jejich život.
Úryvek
1)
Plynová komora se nacházela ve sklepě táborového vězení. Byla zařízena naoko jako sprchy. Na stropě elektrický ventilátor. Kovová trubka přivedená těsně až k osmdesáti centimetrové štěrbině, která ale odspoda není vidět, spojuje plynovou komoru s vedlejší místností tzv. „plynovou buňkou“, Je to jen malá místnůstka s plnicím zařízením na zdi. Sem do plnícího zařízení se položí obyčejná rozpálená cihla, kterou nahřáli v krematoriu, příslušník SS v plynové masce pak na ni nasype cyklon B a zařízení neprodyšně uzavře. Žár urychlí uvolňování plynu, a ten pak trubkou a škvírou proudí přímo do komory. Během patnácti až dvaceti minut by měly být všechny oběti mrtvé.
Muži jsou v komoře už přes dvacet minut a stále žijí. Lze je stále vidět kukátkem ve zvenčí zamykatelných kovových dveřích. Do komory vedou celkem dvoje. Velitel komanda nakoukne dovnitř a zakleje. „Zatraceně, ještě dejchaj!“ Něco muselo selhat. Možná je trubka z buňky do komory prasklá a plyn unikl jinam. Velitel nařizuje okamžitě proces opakovat a dávku cyklonu zvýšit.
Dalších dvacet minut a pak už je možno spustit ventilátor, který zbytky jedovatého plynu vyžene uvolněnými odvětrávacími otvory z prostoru pryč.
Po dvou hodinách dostávají služebně nejstarší vězni z krematoria rozkaz komoru vyskladnit. Na nosítkách vynášejí mrtvá těla směrem k novému krematoriu, aby se tam věnovali své obvyklé práci. Na dezinfikování komory už není čas.
Smráká se. Ženy dostávají pokyn odebrat se sprch. Šaty dolů, poskládat před sebe, aby je po koupeli zase v pořádku našly.
„To s tím sprchováním je sprostá lež,“ napadlo Boženu. „Jedna z největších nacistických lží!“
Přesto se ženy cudně svlékají, pečlivě rovnají své prádlo na hromádku. Žádná v sobě nezapře hospodyni se smyslem pro čistotu a pořádek. Pak je naženou do komory. Božena absolvuje tu kratičkou cestu, poslední cestu svého života, sice s pohnutím, ale naprosto ukázněně. Duchovně ukázněně. Před očima jí běží ty nejkrásnější obrazy z dětství, vzpomíná na šťastné chvíle v Lomničce ve společnosti Jarka. Pokřižuje se, vzpomene na otce, pomodlí se za matku a tělesně postiženého bratra. Už se nevrátí, aby o něj mohla znovu pečovat. Dveře se zavřely.
Těla pak o dvě hodiny později začali spalovat v krematoriu. Jedna dřevěná kára popela. Tento popel vězni z Mauthausenu nenechali rozprášit. Uchovali a tajně ho pohřbili do země.
Téhož dne přišla do brněnské centrály gestapa depeše, že popel generála Luži má být zužitkován k posypu některé z brněnských ulic.
2)
Pětadvacet kilometrů na jihozápad od Brna se počátkem února schází malá skupinka šesti mužů. Spolu s nimi i Jaroslav. Čas, místo konání i heslo mu včas sdělil jen ze členů odboje.
Hovoří se tu o možnostech získat nějaké zbraně. Návrh přepadnout zdejšího německého hajného Jaroslav odmítá. Ten Němec Čechům nikdy nic špatného neudělal. Zaútočit na nevinného otce rodiny je nemorální. Navíc jedinou kořistí by bylo nanejvýš pár loveckých pušek s troškou střeliva. Po delší poradě se rozhodli přepadnout raději pohraniční stráž mezi Vederovicemi a Jezeřanami. Jen ještě jeden z nich, postarší vídeňský Čech, povoláním krejčí, vlastnil zbraň. Svou vlastní pistoli. Druhou, tu od Kyrila, má Jarek. A k tomu dva ruční granáty.
Před třemi týdny se totiž seznámil s lidmi, kteří se mu představili jako obchodníci se zbraněmi. Někdo z odboje Jarkovi potvrdil, že nejde o provokatéry, a že je tu určitá možnost, jak ke zbraním přijít. Odbojář dokonce zprostředkoval i schůzku v hospůdce vedle Staré radnice. Ti lidé se ale Jarkovi moc nelíbili. Dobrý pocit z nich neměl. Přeci jen by to klidně mohli být i provokatéři, nakonec se ale ukázalo, že pouze vykrádají sklad wehrmachtu, a pak se pokoušejí nakradené zboží prodat za naprosto nehorázné ceny. Jarek tehdy pořídl jen dva ruční granáty, které pak nosil na důležité schůzky v kapse kabátu, pro případ, že by je musel použít na svoji obranu.
Když se těch šest vydalo směrem na Vedrovice, ležel všude vysoko sníh. K cíli se jím probrodili až někdy okolo půlnoci. Stanice stojí na křižovatce. Zcela neočekávaně se ve dveřích objevili dva pohraničníci. Vídeňský Čech se nejspíš vyplašil a začal samým překvapením hned střílet. Pohraničníci palbu opětovali. V dešti kulek se všech šest dalo na útěk směrem na Jezeřany.
Německého pohraničníka poranila kulka na bradě, jeho český kolega mu poskytl první pomoc a okamžitě uvědomil protektorátní četnickou stanici v Jezeřanech, která ihned zahájila pátrání.
Skupinka prchajících se rozpadla. Někteří se vydali opatrnou oklikou domů, Jarek a ještě dva další dorazili asi po hodince pochodu k nejbližší železnici do Dolních Kounic. Jízdenky si nekoupili, to by bylo v tuto hodinu velice riskantní. Navíc, každý z nich znal, jak vypadá provoz v ranních dělnických vlacích. Bývají tak našlapané, že takhle ráno průvodčí jízdenky vůbec nekontroluje.
Na základě pokusu o útok ze dne 3. února byla pohraniční stanice Vedrovice-Jezeřany okamžitě zrušena a kontrola hraničního prostoru v této oblasti nadále zajišťována jen namátkovými pochůzkami.
Vázaná, 260 stran, 155x218 mm. EAN 9788087624258
